Libor Malý: O ekonomice daru

Home » Články » Harmonie » Libor Malý: O ekonomice daru

Čtete 2. část rozhovoru  – O Liboru Malém již víme mnoho. V úvodní části rozhovoru jsme se dozvěděli, že získal zhruba jednu miliardu korun za prodej firmy LMC, která provozuje weby Jobs.cz a Práce.cz. Rovněž jsme zjistili, že  mezi penězi a štěstí neexistuje žádná přímá souvislost. Tentokrát zjistíme, na čem Libor pracuje v současnosti a v čem vidí smysl ekonomiky daru.

 

Libor Malý, foceno pro Forbes. Foto Jiří Šimůnek

Foceno pro Forbes, foto Jiří Šimůnek

Jak se změnil váš život po prodání firmy LMC? Co děláte celé dny?
I když už do práce nechodím, nestíhám a ptám se sám sebe, jak jsem dříve dokázal být deset hodin v práci a ještě dělat další věci. Diář mám plný měsíc dopředu.

Takže co já dělám? Zaprvé mám neziskovku Adato Paradigma (v překladu název znamená fungování podle nového principu od dnešního dne – pozn. aut.), která se věnuje projektu Hearth.net, což je internetový portál ekonomiky daru. Investuji do toho, protože tomu věřím, o projekt se stará asi osm lidí.

Sám tam docházím jednou nebo dvakrát týdně. Potom jsem jedním z dobrovolných ředitelů globální buddhistické komunity Dzogčhenu a k tomu mám ještě několik dalších funkcí. A to víte, že s ekonomikou daru máme zkušenost všichni?

Jak to myslíte?
Zažili jsme to v rodině. Nebo po vás snad maminka chtěla, abyste jí zaplatila za snídani nebo za oběd? Nikdy jí to nenapadlo. A připadalo vám to zvláštní? Určitě ne, protože to je přirozené. No a teď jde o to, aby fungování v malé komunitě rodiny mohlo fungovat i ve větším měřítku. Když se vytvoří správné podmínky, jde to.

Koexistence dvou systémů, tj. ekonomiky daru a stávajícího kapitalistického modelu je však bohužel komplikovaná. Když si lidé vezmou hypotéku, mají dům, ale ztratí svobodu. Já vím, že řeknou, že mně se to povídá, ale já jsem skutečně nikdy nikomu nic nedlužil a moje filozofie je, že když na něco nemám, tak si to prostě nekoupím. Pro mnoho lidi není jednoduché přejít na ekonomiku daru právě proto, že jsou příliš uvěznění ve stávajícím systému.

hearth.net

Portál jste uvedli do provozu symbolicky 21. prosince 2012. Jaká je bilance téměř po roce jeho fungování? Jaký je zájem?
Je to učení pro všechny. Vyšli jsme ven s určitým záměrem, který se dál neustále ladí podle toho, jak se vyvíjí naše společnost. Dnes máme asi 1 500 registrovaných uživatelů, některé z nich i v zahraničí. Předpokládám, že za dvacet třicet let bude tento systém už běžný a to především díky generační změně. Děti, které se narodily po roce 2000 to už budou chtít dělat jinak a další fungování v systému, v jakém jsme byli my, pro ně bude nepřijatelné.

Takže tak zvané bary, co je výraz pro oboustranný dar, už probíhají?
Ano, každý den proběhne několik desítek transakcí. Když to porovnáte s mým původním projektem Jobs.cz, je to k smíchu málo, ale všechno začíná od nuly.

Co vy byste v tomto systému nabídl za sebe?
Za sebe jsem už také přispěl. Udělal jsem pár strategických konzultací v managementu a marketingu. Něco v těch firmách nefungovalo a bylo to proto, že neměli strategii. Takže jsme to vzali od podlahy a dali to dohromady.

 

„Jednodušší je dar dávat, než přijímat“

 


Když někdo dá dar vám, přijmete ho?

Řeknu vám upřímně, že jednodušší je dar dávat než přijímat. Nejdřív jsem musel překonat bariéru dar dát a teď se učím jej přijmout. Protože jakmile dar přijmete, vzniká určitý závazek a ten vás motivuje k tomu v tom pokračovat. Je to jako štafetový závod.

Někdo přiběhne, dá vám kolík a vy ho musíte dát dál. To je zákon zachování energie. V ekonomice daru proto energie tečou volně a bohatství je mnohem větší, protože si všichni předávají pomyslné štafetové kolíky. Svojí osobností energie pouze transformují do toho, co je baví, a v této podobě ji pak předávají dál.

Říká se: Když nemáš nic, dej aspoň úsměv…
Štěstí je opravdu v tom udělat něco užitečného pro druhé, protože tím má člověk radost i sám ze sebe. Třeba veškeré vstupné, které se vybralo na buddhistickém učení Jeho Svatosti, kde bylo přes dva tisíce lidí, odešlo jako příspěvek na rekonstrukci jedné školy v Tibetu. Byl jsem tam osobně a viděl jsem ji na vlastní oči. Jeho Svatosti jsem to slíbil a byl to můj osobní závazek.

Poznali jste se spolu nějak blíž? Jaký je v osobním projevu?
Stejný jako když hovoří před několika tisíci lidí. Rád se směje a dělá vtípky a přitom je zřejmá jeho hluboká moudrost. Třeba před dvěma lety jsme se v hotelu fotili na skupinovou fotografie a během focení ke mně natáhl ruku. Drželi jsme se několik minut a já se v tu chvíli ocitl zalitý neuvěřitelným zlatým světlem, které přinášelo naprostou blaženost. Nejde to nijak popsat, byl to největší zážitek mého života. Rozumím všem, kteří tomu nevěří, kdybych to neprožil, sám bych tomu také nevěřil.

Přitom o sobě mluví jako o nejposlednějších z posledních a nejobyčejnějším z obyčejných…
To je právě znak mistrovství. Právě tenkrát mě napadlo, že by příště mohl přijet nejen jako lídr Tibetu, ale i jako buddhistický mistr.

 

 

V čem vidíte přínos této filozofie pro naši společnost?
Ukazuje, že každý čin má svoje důsledky, a že si tak svůj život tvoříme opravdu sami. V širším kontextu tím utváříme celý náš svět. Je to jednouché a nemusíme chodit ani do buddhismu. Všichni si společně vytváříme tuhle zemi a jakákoliv oddělenost někoho je iluzí.

Dělá snad někdo tohle? (A pak Libor Malý vzal ze stolu vidličku a začal se s ní přes rukáv píchat do paže – pozn. aut.). To přeci sám sobě nikdo nedělá, tak proč by to měl někdo dělal druhému? Jenže to zatím málokomu dochází, i když dnes, ve stále rychleji se propojujícím světě se skutečně ukazuje, že cokoliv uděláme druhému, se nám stále rychleji vrátí zpátky.

Jak je možné, že se dá více vydělat na ničení lesů než na jejich ochraně? Z toho je jasné, že je mnoho věcí úplně jinak, než by být mělo…
Tady hraje roli faktor času. Když ničím a kácím lesy, beru bezohledně zdroje dalším generacím a dávám je sobě – po mně potopa. A právě to je dlouhodobě neudržitelné. Lidé to dělají jenom proto, že žijí v iluzi nezávislosti, oddělenosti, a nejsou si bohužel vědomi všeobecné vzájemné závislosti každého na každém.

Máte rodinu?
Ano, mám manželku a dvě dcery ve věku osmi a dvanácti let.

K čemu je vedete?
Aby byli dobrými lidmi.

 

Článek napsala novinářka Věra Keilová. Věra publikuje své příspěvky na webu Marcelkazhor.cz. Chcete číst více Věrčiných článků? Pokračujte zde